Tonda Kozák
Dokonalý učitel
Tým na piškvorkách
Náš Tým, kde nikdo není, nesedí jen na zadku a nečeká, až mu pečené slepice nakladou smažená vajíčka na cibulce přímo do chřtánu. Náš tým bojuje. Dnes bojoval na piškvorkách.
Rozhodli jsme se zase jednou se ukázat světu, který chceme změnit, proto jsme se přihlásili na soutěž v piškvorkách. Své spoluhráče jsme šokovali hned úvodem již názvem našeho týmu. Pro oklamání soků jsme si nezvolili své tradiční jméno, ale ukryli jsme se za zkratku: TGNN. Máme zprávy, že někteří protihráči při zaslechnutí naší zkratky znervózněli, jiní rovnou skákali z oken, naštěstí to bylo nízko, takže se naneštěstí zase vraceli dveřmi zpět. Ti otrlejší, po 50minutovém přemýšlení, co tato zkratka znamená, zešíleli a jen se v křečích váleli po podlaze.
Do našeho tradičního složení týmu jsme pro formu museli přidat ještě pár individuí. Jejich jména nejsou v tomto příběhu důležitá, proto si je označíme jako Nikdo 1 (to je Honza) a Nikdo 2 (Kryštof).
Po strastiplné cestě plné zimy, deště, bezdomovců a komunistů jsme se konečně dostali na místo konání – Gymnázium Dašická. Řeknu vám, byl to šok, omšelá budova, v jídelně zavřená okénka, takže obědu jsme se ani po velmi dlouhém a vyčerpávajícím čekání nedočkali.
Prozatímní člen našeho týmu Nikdo 2 se sice snažil domoci svého práva na jídlo násilím, ale byl bystře vyveden z omylu kuchařkou tak širokou, že nedokázala projít dveřmi z kuchyně, a třímající v ruce vařečku připomínající slavný palcát Jana Žižky. Když ji Nikdo 2 slušně požádal o vydání stravy, nereagovala, avšak když se mu podařilo prorazit její hroší kůži kradenou vidličkou, ohnala se se zasupěním po něm a jeho zachránil jen hbitý útěk a to, že se babice tak dopálila, že zapomněla na svou širokost, rozeběhla se, vběhla do dveří, avšak zaseknuvše ve futrech nemohla ani tam, ani zpátky a spílala nám přes celou jídelnu do uličníků, žabožroutů a žabikuchů.
Velitelem a kapitánem jsem se zvolil jednomyslně já.
Začali nastupovat soupeři, kteří ještě vydrželi nápor naší zkratky. Nápor naší inteligence, bystrosti a duchaplnosti však již vydržet nemohli. Padali pod údery našich koleček a křížků jako indiáni u Wounded Knee a my procházeli jako vítězové zápas za zápasem. Já sám jsem si například připsal zdrcující vítězství nad malilinkatou holčičkou, jež po prohraném souboji odběhla s bréčem a mám za to, že bude malátná až do konce svých dnů.
Však naše taktika byla zcela neobvyklá, báječná a destruktivní, nesnažili jsme se totiž stále vyhrávat, ale občas jsme nechali schválně třeba celý proti-tým vyhrát, což je tak zaskočilo, že raději celou soutěž vzdali.
Úderem jedenácté hodiny se však něco zlomilo. Nastoupili jsme jako vedoucí tým proti prodavačkám z obchodního. Byla to strašná bitva. Jejich taktikou byla rychlost, přesnost a ženskost. Pouze Oskar vyfasoval dívku, jež se až nápadně podobala chlapci. My ostatní jsme jejich vlivu odolávali, co nám síly stačily. Ne.
Tyto soupeře nelze porazit. Bojovnice Maruška, která seděna naproti mně, mě neustále hypnotizovala pohledem svých kaštanově hnědých očí a bodala kradenou propiskou. I tak jsem odolával několik hodin. Poté jsem i já, jakož i ostatní týmáci, musel uznat, že nemohu vyhrát. Avšak patnáct čtverečkovaných papírů, hustě vyplněných kolečky a křížky z obou stran, ležících před každým z nás, jasně vypovídá o krutém zápase, jejž jsme museli svést.
Odcházeli jsme jako poražení, ne však zlomení. Našeho ducha nelze zlomit. Proto se těžte napřesrok, uvidíme, kdo z koho. Dovolte mi příběh zakončit slovy Mistra Jana z Husi:
Lomikare, Lomikare, do roka a do dne, zúčtujeme spolu.
A co znamená zkratka TGNN? - Kdo to uhodne, má u mě žvejkačku.
V tomto příběhu je minimálně 20 % pravdivých informací.
Pokud se Vám příběh líbil, můžete mě podpořit a udělat radost svým přátelům tím, že jim o něm řeknete - třeba na Facebooku.